Daga neošidím, ten se nedá
Máme za sebou čtrnáct dní společného života. Dneska je to právě dva roky, co nemám Dastynka. Byl to mimořádný pejsek a moc mi v životě pomohl. Daga jsem se rozhodla koupit téměř ze dne na den. Proč jsem se pro pejska konečně rozkývala? Mám důvod. Stále jsem váhala. Pejsek je zavazující. Myslím si, že já jsem člověk příliš zodpovědný a poctivý. To je moje převeliká chyba, na kterou neustále doplácím. Také jsem pomalá a natvrdlá. To je další moje chyba. A tak mi déle trvalo, než jsem zvolila cestu – psa.
Měla jsem tetu. Byla to vzdělaná, krásná dáma. Zemřela dávno, bylo mi možná dvacet roků, nevím přesně. Celý život žila sama. Byla svobodná, bezdětná. Chovala kočky. Někdy jich měla víc, někdy méně. Nikdy jsem nechápala, jak může dát přednost kočkám před lidma. Dnes už ji chápu, ale nemůžu jí to říct.
Co mám Daga, tak jsem dostala čtyři facky. Ne opravdické, ale o to horší. Z těch opravdických se člověk otřepe a život jde dál. Tyhle facky, co jsem dostala já, se setřást jen tak nedají. Tak si myslím, že Dago přišel do mého života v pravou chvíli a že bude můj další převeliký životní přítel.