Zamyšlení nad lidským dobrem
Dnes jsem si povídala s kamarádem, o kterém celé roky, co ho znám tvrdím, že je to nejhodnější chlap na světě. Neměl a nemá to v životě jednoduché, jako těžce zdravotně postižený, odkázaný na elektrický vozíček a pomoc druhých. Bez pomoci by se neobešel. Můj kamarád několik roků bydlí v jednom ústavu sociální péče, kde je o něj a jeho spolubydlící kamarády a kamarádky postaráno tak, že se tam tito lidé cítí bezpečně.
Poslední dobou se začíná proslýchat, že ústav se má rušit a klienti se mají stěhovat do krásných domečků. Čeká je tam lepší život, větší soukromí, napraví se tam chyby minulého režimu, kdy byli postižení odkázáni žít v ústraní. Je to vhodné a důstojné ubytování člověka 21. století. Opustit zdi, velkou továrnu na sociální služby a přiblížit se k životu. Ta moudrá slova nejsou z mé hlavy, to všechno jsem slyšela v reportáži, která byla uvedená v televizi.
Sedím tu u počítače a přemýšlím. Co se těm lidem honí v hlavě? Bojí se neznáma? Nejistoty? Určitě. Mluví s nimi někdo a seznamuje je se situací, která nastane? Má na ně někdo čas, aby jim to v klidu, míru, pokoji vysvětlil? Do podrobností probral, odpověděl na všechny jejich otázky? To nevím. Jen si myslím, že ti lidé se trápí. Zeptal se jich někdo, zda mají o takové krásné nové bydlení zájem? Bere někdo na vědomí jejich názory a nesouhlas? Má někdo trpělivost, aby s nimi hodně mluvil o tom, co nastane? A třeba pořád dokola?
V dnešní uspěchané době nemá člověk na člověka čas. Lidé se odbývají navzájem. Většině jde jen o sebe. Udělat si své a zavřít se doma. Ještě tak nakoupit si v supermarketech, abychom se měli čím dusit u televize. Kdeže jsou ty časy, kdy se sousedé znali a zdravili.
Je mezi námi to lidské dobro? Takové to opravdické, nezištné?
Nejsem škarohlíd, jsem nekonečný optimista a naiva. V lidské dobro věřím???