Vzpomínka
Je ráno. Byla jsem vyvenčit Daga. Po dlouhé době jsem neměla na hlavě čepici. Sníh se rychle rozpouští. Padá po kusech ze střech. Venku se krásně dýchá a je cítit jaro. Jsem se pousmála, protože jsem si vzpomněla na tento čas trávený ve Velkých Losinách. V tomto čase jsem jezdívala do lázní. V Losinách jsem bývala sedm týdnů. Únor, březen. Několik roků po sobě a později ob rok.
Do Losin jsem přijela a byla tam spousta sněhu. Odjížděla jsem a po sněhu ani památky.
Zima se letos usadila a ne a ne pustit jaro na své místo. To se jen těžce probouzí. Když se probouzím já, mám ještě oči zavřené. Pod víčky vidím sluníčko. U koupaliště obrovský strom. Pod ním není sníh. Stojím tu a nechám se hladit slunečními paprsky. Vidím jak jdu k zámku. Usedám na vyhřátou lavičku a pozoruju kačenky. Chystají se vyvést mladé. Všude ticho, klid, sluníčko, teplo. Jdu dál. Stojí tu obrovské stromy. Málokde se takové vidí. Stoupnu k nim a snažím se cítit pulz v jejich kmenech. Nemám ovšem tuto schopnost vnímání a tak se jen usměju a jdu dál. Cestou kolem sýpky pokračuju k opuštěné Brněnce. V dálce vidím daňčí farmu. Příště si musím vzít divadelní kukátko. A jsem zpět v lázeňském parku. Přes cesty leží popadané větve stromů. Chodníky pro vozíčkáře neupravené. Koukám, čichám a usmívám se. Chodím sama. Společnost druhého by mě rušila. Miluju Velké Losiny.
Každý rok se tam na chvilku vracím. Ale už je to jen vzpomínka. Mnohé se změnilo. Mimo jiné to, že můj pudlíček do parku nesmí. Sedává pak s pánečkem pod křížem, na místě odkud odsouzené vlekli k upálení při čarodějských procesech. Zatím co já se jdu vykoupat na Elišku do bazénu s léčivou vodou.