Už aby to bylo
Zavezla jsem Dagoška na veterinu. Je brzy ráno. Sluníčko svítí. Ptáci zpívají. Dago to věděl, kam ho vezu a cestou vzadu v autě brečel. Vzpomněla jsem si na dobu před šesti lety, kdy jsem na veterinu vezla pejska Dastynka. Bylo to začátkem května a já se s ním jela rozloučit. Dneska vážnost situace podtrhlo to, že Dagoškovi oholili nožičku a do žíly mu zavedli kanylu. Hodný pan veterinář ho uspal proto, aby mu sundal zubní kámen. Mají to smůlu na zoubky, ti mí pejskové.
Daga jsem položila do klece na deku, hladila ho a slíbila, že se pro něho brzy vrátím. Je to tak smutné, když od pejska odcházím a on se dívá a dívá, až se za mnou lítačky zavřou. Copak si to psisko myslí?
Vrátila jsem se sama domů. Na zadním sedadle auta leží obojek s vodítkem. Zaparkovala jsem auto. Na lavičce za domem seděl bezdomovec. U sebe měl kabelu na kolečkách. Měl v ní pravděpodobně celý svůj majetek. Otevřela jsem dveře do bytu. Ticho, klid, nikdo mě nepřišel přivítat. Pustila jsem si topení, abych alespoň nějaký zvuk slyšela. Na televizi a rádio nemám náladu.
Musím nějak přečkat dopoledne. Po „o“ jdu pro Toníčka do školky. Chodívám pro něho přes celé město pěšky, abychom se cestou zpět mohli svézt autobusem. Nafotím vypuštěný rybník, který bagrují a zpevňují břehy. Doma pak hupsneme do auta a pojedeme pro to naše psisko. To zase bude vyčítání. Už aby to bylo.