Strejda
Odešel mi strejda. V pondělí se dožil 88 roků a v sobotu odešel. Měl odchod velmi lehký a klidný, napsala mi jeho dcera, moje sestřenice.
Vzpomínám na to, jak jsme se vídali. Narodil se tady, na Moravě. Po vojně se oženil a zůstal v západních Čechách. Do svého rodiště, kam se rád a každoročně vracíval, to měl daleko. Přijel vždycky vlakem. Je to asi pět roků, co tu posledně byl. Ráda vzpomínám ja jednu z jeho posledních návštěv.
Jeden den jsem si udělala čas a jela s ním a mou mámou, jeho sestrou, do míst, kde jako malí bydleli. Vzali jsme to přes rodiště jejich táty. Pršelo, když jsme v Křemenci hledali rodný dům. Stavili se v Konice na oběd. Pokračovali na hřbitov do Jesence a dále pak k naší chaloupce z vepřovic, která stále stojí, byť v ní od roku 1961 nikdo nebydlí. Je to i má rodná chaloupka.
Prošli jsme Borovou. Zazvonili na pár zvonků. Někdo nám neotevřel, i když se záclonky na oknech pohnuly. Dozvonili jsme se pouze na jeden zvonek. Vyšel ven strejdův kamarád a prohodili pár slov.
Zastavili jsme se v hospůdce, v jednom z rodinných domků. Štamgasti s náma hned dali slovo. Jejda, to bylo vzpomínání. Strejda i s mou mámou do sebe kopli nejednu štamprdličku. Rodný Dzbel nám připomněl, kde máme kořeny, kam patříme, kde jsme doma, kde se nám dobře a svobodně dýchá, byť bydlíme kdoví kde. Rodný kraj se nedá zapřít.
A tak strejdo, měj se blaze, ať už jsi kde jsi. Mám tě ráda....