Slzy jako hrachy
Jsem ve Velkých Losinách na ozdravném pobytu. Nevím,zda-li si ho zasloužím. To já si jen namlouvám, že ano. V lednu mi odešla maminka. V lázních snad potlačím myšlenky a vyčistím si hlavu. Kterýsi den jsem se vydala po losinské naučné stezce. Došla jsem na poutní místo. Roky zapomenuté. Cestou ke kříži jsem přemýšlela. Cesta do kopce. Šla jsem zvolna, pomalu. Představovala jsem si, co se tu kdysi dělo. Kříž pochází z roku 1937. To se narodil můj táta, o rok později moje maminka. Rodiče už nemám. Vzpomněla jsem si na svého syna a nějak se mi to v hlavě pomotalo a začala jsem plakat. Slzy po tvářích se mi kutálely. Tak moc bych chtěla, aby mi maminka dala znamení, že nademnou drží ochrannou ruku. Tak moc mi chybí. Stejně tak jako mi chybí komunikace se synem.
Mami, odpusť mi, že jsem si s tebou tak málo povídala. Vím, že poslední tři roky, co jsi byla moc nemocná, jsem s tebou byla téměř denně. Ale já to dnes cítím, jako málo!!! Nikdy jsi mi nic nevyčetla. Ani to, že jsem na tebe kašlala v době, kdy jsi byla soběstačná. Stále si to opakuju. Jen ty slzy nejdou zastavit. Moc mi chybíš maminko moje, moc......