Pozdravuj Jakeša
Je pátek. Manžel chodívá na pivo. Hlavně za spolužákem Jakešem. Nezdrží se v hospodě dlouze. Do dvou hodin je doma a že to má hodně daleko. Loučím se s ním se slovy: "Pozdravuj Jakeša". A usmívám se. Jakeš je prostý človíček. I jsem ho mívala ráda. To ještě za časů, kdy jsem s manželem chodila na pivo i já.
Manžel si přinesl lahváča. "Ty nejdeš za Jakešem?" A manžel se rozpovídal. Minulý týden se se spolužákem chytl. Jakeš prý mlátil v hospodě do stolu a pokřikoval, proč já nechodím do práce. Že jsem líná. Že mě můj manžel čtyřicet let živí.
Ajajajaj. Manžel se mě zastal, zaplatil a odešel. Doma mi nic neřekl. Celou noc nespal. No, dnes nebudu spát já. Sedím tu, brečím a stále mám na mysli, jak mě manžel opravdu živí, jak se stará. Ne čtyřicet let. Zatím necelých třicet let. Z toho ovšem sedmnáct let jsem pobírala plný invalidní důchod, tak snad mě neživil. Snad jsem taky přispívala na domácnost. Důchod mi odebrali před deseti lety. Těžké je začít pracovat v padesáti letech. Zkusila jsem to, ale můj pokus nedobře dopadl.
Lidi, lidi, lidi, proč se tak staráte po čem je vám prd. Je mi smutno.