Můj pohled z okna
Kdysi dávno, před čtvrt stoletím, když jsem onemocněla, sedávala jsem v hlubokém křesle naproti oknu v obývacím pokoji v paneláku a koukala ven. Moc jsem toho neviděla. Jen vršky stromů, horní patra domu naproti a oblohu. Sedávala jsem před tím oknem, nohy strčené mezi radiátory ústředního topení a pomalu vyšívala ubrus. Bílou bavlnkou, zimní krajinku s kostelíčkem na kopci, na červenou kanavu. Ubrus mám dodnes a nechápu, jak jsem ho tenkrát dokázala vyšít.
Dnes sedím naproti oknu, v letní zahradní židli, na chatě. Nohy leží na parapetu nízkého malého okna bez záclon. Koukám a píšu. Prší. V chatě jsem zatopila v kamnech. Je tu příjemně. Na větvi meruňky visí krmítko pro ptáky. Zobají jen slunečnici. Ostatního zrní se netknou. Pozoruju sýkorky, dlasky a brhlíky. Z meruňky zvolna padá žluté listí. Švestka je stále zelená, jabloně též. Krásně kvetou bílé a žluté chryzantémy a taky světle a tmavě modré. Koukám na vděčné afrikány, červeně zbarvené keře kanadských borůvek, v pergole vyskládané palety na topení, vzadu u kůlny u špalku leží hromada dříví, záhony jsou holé. V dálce se kývají sousedovic vysokánské modříny, smrky a borovice. Je tu takové ticho. Nepřemýšlím dál. Tady jsem šťastná.