Jdi na obsah Jdi na menu
 


Klaunova zpověď

14. 9. 2009

Mám to v hlavě srovnané?

Už je to rok, co skončil můj pracovní pokus. Mnohé se změnilo, mám vnuka, mám pejska, jiné auto, nový sporák a koberec v kuchyni.

Něco však zůstává na jednom místě a nepohnu s tím ani párem volů. Jak to tenkrát všechno vlastně bylo? Zajímá to někoho? Ne. Ale mně se vše neustále vrací a honí hlavou. Možná, když to sem napíšu, tak … kdo ví?

Vím, proč skončil můj pracovní poměr. Já chtěla dohnat všechny ty roky nicnedělání. Pustila jsem se do práce moc rychle, neuváženě, nepřipravená. Obětovala bych kvůli ní i svůj osobní život. Všechno doma jsem hodila za hlavu a soustředila se jedním směrem. Lidi. Být jim k dispozici, být s nima nebo alespoň prostřednictvím počítače jim dělat společnost. Má pracovní náplň byla nepatrná. Vše, co jsem dělala navíc, byla moje dobrá vůle.

Proč jsem dala výpověď?

Dojížděla jsem do jednoho ústavu soc. péče. Kdo mě zná – ví. Odpracovala si tam měsíční praxi při rekvalifikačním kurzu. Oj, joj, joj.

A nastoupila po sedmnácti a půl roce do práce. Maminky začaly počítačový kurz. Sedávala jsem v učebně. Zbytečně. Zuby nehty jsem se bránila tomu, jít mezi klienty. Kurz maminek skončil. Nebylo zbytí. Musela jsem na pokoje a bylo mi vyčleněno pár klientů, kterým jsem se měla věnovat. Bylo to pro mě moc těžké. Co mám v hlavě mi nikdo nevymaže a nejde to slovy popsat. Zdaleka jsem nestihla tolik klientů jako moje poctivější spolupracovnice. Ruce se mi třásly, hlava si na krku důsledkem mého postižení dělala co chtěla. Cítila jsem se mizerně. Byla jsem zaměstnaná jako osobní asistentka k postiženým. Já sama postižená. Dnes už vidím tu absurditu. Sebevědomí na nule. Neustále se mi vracelo do uší, že bych měla spát s jedním klientem, počítačovým učitelem, na jednom pokoji. Přes den mu být k dispozici na učebně, odpoledne se o něj postarat, nakrmit, udělat hygienu a v noci s ním spát a polohovat ho, aby mohl další den vést znovu počítačový kurz. Nikdy k tomuto nedošlo!! K mému strachu ovšem stačila pouhá tato slova úvah z úst nejpovolanější osoby. Té, která mi podala pomocnou ruku a zaměstnala mě.

Jezdila jsem do ústavu se strachem. Kdy se budou realizovat ty úvahy. Nejsem schopná samostatně pracovat a mít na starosti člověka. Je to velmi zodpovědná práce. Nejsem toho schopná! Bojím se, nechci už do ústavu jezdit. Selhala jsem. Dala jsem výpověď. Byla jsem oslovená: „…pověz mi prosím, proč jdeš pryč, proč máš pocit, že tě nikdo neposlouchá? Já jsem myslela, že jsi se v Habeši našla!“

 

Bum, to byla pecka. Já ztracená jsem se našla? Nic nechápe! Tak moc jí záleží na lidech, že nevidí, neslyší a nechápe!

 

Tak tolik k mé výpovědi, kterou jsem právě před rokem řešila. To, co pak následovalo mě moc ranilo a dodnes to bolí. Nevím si s tím rady.

„Brala jsem tě jako velmi vnímavou a sociálně cítící bytost - z toho důvodu jsem se tě snažila po ukončení počítačového kurzu směřovat na rekvalifikaci v soc. oblasti a umožnit ti práci s handicapovanými, se kterou jsi již měla zkušenosti. Nebylo to směřováno až tak na  „D..p“  neb měla o tebe enormní zájem Stáňa. Výběr však byl v tvých rukách, byť v tomto případě asi dost ovlivněn zdravotním kolapsem Stáničky.“

Nechápu, nechápu to. Nevím, o čem je tu řeč. Netuším o jakém výběru se tu mluví? Já nikdy nedostala možnost výběru, dělala jsem rekvalifikační kurz pro D..p. Je to veliká podpásovka od ženy, která mi podala pomocnou ruku. Vím určitě jen jedno: Nejsem nikomu nic dlužná. Jsem ráda, že jsem k takovému závěru dospěla.