Jsem doškrábaná do krve
Mám nemocnou maminku a denně za ní jezdím do paneláku. Vezmu ji pak ven na lavičku, kde se občas za náma někdo zastaví. Pokaždé jedna stejně stará - jako maminka - sousedka, která asi před měsícem začala za tím barákem krmit krásnou kočičku. Míca se nedá pohladit, jen od tý sousedky a jen trošičku na hlavičce. Ale žrádlo od sousedky Míce chutná. Ovšem sousedka pláče, kdeže se ta kočička tam vzala a že zmokne a že co bude dělat, až bude zima. Tak Míce, dcera paní sousedky, domluvila v Olomouci útulek. Nakoupila pytel granulí, asi 50 !!! kočičích kapsiček, litr becherovky jako úplatek a že Míca pojede protekčně do útulku. Přichystala krabici od banánů, do víka udělala díru velkou jak lidská hlava a jaly jsme se kočku chytat. Sousedka kočičku pomalu hladila na hlavě, já Mícu zezadu drapla za tělo a strčila jí do tý banánový krabice. Kočka prskala, drápy roztažené, děs a hrůza. Stará sousedka seděla na schodku, že jako tu krabici přiklopí tím víkem. Jenže Míca se vymrštila jak Van Dam, odrazila se od deky v krabici přichystané Povalila sousedku, která seděla na tom šlupku Ta hodila nohy do luftu. Jak se od ní Míca odrazila, tak kromě mě, cedila krev i sousedka No prdel to byla. Míca lítá furt kolem paneláku a sousedka volala do útulku, že ji přivezou až na podzim. Snad s blížící se zimou se nechá chytit. Ale já už nebudu ten, kdo ji bude lovit. Chodím kolem ní denně a ona ví, že jsem to já – její predátor. Míca má krásné světle zelené oči a na mě se škaredě dívají. No co už.