Josef
V lázních Velké Losiny jsem v roce 1999 poznala dva kluky – Pepíky. Jeden je od polských hranic, druhý od Kutné hory. Oba se stali mými kamarády. V lázních jsme spolu byli třikrát. Moc ráda na ten čas vzpomínám. Chodili jsme společně na procedury. Plavali v bazénu. Cvičili v tělocvičně. Míjeli se na chodbách. Sedávali v bufetu. Chodili do krásné jídelny na jídlo. Odpoledne pak na procházky. Večer do hospody.
S úsměvem vzpomínám, jak na Josefa jeden z Pepíků, který má „v provozu“ jen jednu ruku, přinesl na tácku do tělocvičny štamprlata s fernetem pro všechny cvičence včetně sestřičky, která cvičení vedla. Jakpak by taková „oslava“ dopadla asi dneska? Chybí mi ten šťastný čas, kdy k sobě měli lidé mnohem blíže než dneska. Tenkrát a není to zase až tak dávno, mi tento čas připadl samozřejmý. Kdeže loňské sněhy jsou? Koukám oknem ven, je 27. března a ten sníh mám pod okny. Čekám na ten šťastný čas a vím, že se dočkám. Jen až ten sníh roztaje.