Jaro a Eliška
Venku krásně svítí sluníčko. Sedím v křesle, ve svém pokoji. Balkónové dveře mám dokořán otevřené, voní mi tu vyprané prádlo. Z venku je slyšet řev ptáků, kteří se stejně jako já, konečně dočkali jara. Letos jsem se na ně těšila obzvlášť. Nechávám myšlenkám volný průběh. Sedím a vzpomínám.
Touto dobou jsem jezdívala na delší dobu do lázní Velké Losiny. Mám to tam ráda. V Losinách jsem poznala spoustu dobrých lidí.
Dneska jsem byla venčit pejska kolem našeho rybníka. Na břehu i na vodě se vyhřívaly kačeny. Ten sám pohled znám z losinského rybníka, kousek od zámku. Chodívala jsem se tam opalovat na lavičky. Cestou k rybníku jsem vídala nekonečné množství bělostných sněženek. Všude v zahradách. Ne na záhoncích, ale jen tak v trávě.
V parku jsou obrovské stromy. Jejich šedé kmeny neobejmu sama. I tak roztáhnu ruce a na kůru stromů položím svou tvář. Poslouchám, jak ve stromech pulsuje míza. Nabíjím se energií. Nějak moc ji poslední dobou potřebuju. Dříve jsem se o ni dokázala podělit, dneska už jí nemám na rozdávání. Parkem se vracím zpět kolem Losinky do areálu lázní. Eliška má nový kabát. Ten jí sluší J. Obcházím kolem, nestačím se divit. Místo jídelny tělocvična, místo tělocvičny jídelna. Vloni na podzim jsem byla Elišce nevěrná. Vyměnila jsem ji za Klímkovice. Za fabriku na marody, za krásné moderní lázně, ovšem lázně, kde mi nabídli špatné procedury, za lázně, které mi vůbec nepomohly. Za lázně, kde se lidé jen míjí, kde nikdo nezná nikoho. Eliško, je mi to líto, že jsem čtyři roky čekala na lázně a pak ten čas v nich tak proplýtvala. Snad bude ještě nějaké příště a já se k Tobě vrátím. U kostela ve výběhu pobíhají malinké žluté kačenky. Všude kolem je vyhrabaná tráva. Zašla jsem na hřbitov. Někdo má rád hrady, zámky, já zase hřbitůvky.
Moje Velké Losiny se za dvanáct roků, co je navštěvuju, hodně změnily. Potkala jsem pána a ten venčil pejska. Psisko malinkaté, ale přesto na mě štěkalo. Jsem se zastavila a dala se s pánem do řeči. „No jo, Eliška je krásná, ale okolí chátrá a je zanedbané.“ A tak si procházím park po křivých a vyviklaných cestách, koukám přes plot na venkovní koupaliště, přes plot na rybníček, co se tam chytávali pstruzi, prohlížím si torza starých skleníků a nakonec skončím na Terase, v dřevěné hospůdce, kam chodívám tak ráda. Ovšem i ta Terasa už není to, co bývalo. Nabídka jídel mi nevyhovuje a tak si dám jen čaj a odcházím. Naobědvám se v nové restauraci u papíren. Nová doba L.
Jejda, já nejsem v Losinách. Jsem se nějak zapomněla. Zavřu balkónové dveře. Sluníčko zapadá za stromy a začíná mi být zima. Jaro je ještě v plenkách, ale to nevadí. Jsem šťastná.