Já a šachy.
Prý šachy bystří mozek? Tak jsem se přihlásila na šachový "Memoriál Václava Krejčího" jako hráčka. Turnaj se konal v Hodoníně u Kunštátu na zámečku.
Hodonín nás přivítal barevností okolních smíšených lesů ve svazích nad vesničkou. Kopce hrály všema barvama podzimu. Mám tyto odstíny ráda. Působí velmi teple a uklidňují mou rozháranou duši. Na zámeček jsem dojela jako první a šla se projít po okolí. Stála jsem na kopci u Hodunky a dívala se na vesnici. Spousta komínů kouřila, i když zatápět určitě nebylo třeba. Kouř vůbec nepůsobil rušivě a neekologicky. Naopak. Navodil mi atmosféru Ladových obrázků z dětských let. Na okolních svazích se pásly krávy a telata. Jedna kráva stála u sloupu elektrického vedení a intenzivně si o něj drbala krk. Při tom na mě upřeně zírala. Nevím, co se jí honilo hlavou, ale já si vzpomněla, že musím upalovat na zámeček a uvítat ostatní. Pomalu se začali sjíždět a ubytovávat. Prezence, které jsem se zúčastnila jako pomocník, proběhla v srdečné atmosféře. Mezi hráči z Čech a Moravy byli i čtyři z Maďarska a Janka ze Slovenska. Všichni jsme se přivítali a těšili se na další den, kdy v deset hodin dopoledne začínalo 1. kolo turnaje. Čekaly na nás šachovnicové stolky s figurkama a hodinama. U každého místa na stole stála cedulka se jménem hřáče. Ti byli vylosovaní počítačem. Já, šachový začátečník a nezkušenec, jsem v losování měla velké štěstí. Na první zápas se na mě chystal vítěz loňského turnaje - Maďar Géza. Lepší vylosování jsem si ani přát nemohla. Měla jsem před sebou svůj první opravdický šachový zápas a hned s takovým soupeřem. Tlumočník maďarských šachistů mi pomohl se s Gézou domluvit. Jen my tři víme, o čem jsme si povídali. Pochopitelně jsem svůj první zápas ve své snad nadcházející šachové kariéře prohrála, ale díky Gézovi a tlumočníkovi Karlovi, se ctí. Do turnaje jsem skočila rovnou po hlavě a po třech zápasech měla neuvěřitelné dva body. Soupeři se začali třást. Neměli ovšem důvod.
Pět dní ve společnosti kamarádů v Hodoníně uteklo jako voda. Nikdy nezapomenu na dva okamžiky, které mě opravdu poznamenaly. První slzy v očích jsem měla při pohledu na krásně oblečenou a upravenou paní Kratochvílovou, která tančila. Další pro mě nezapomenutelný zážitek plný emocí byl sólový taneček novomanželů Stáni a Fandy Újezdských. Píseň "Z hor divoký tymián" jen umocnila důležitost okamžiku. Mráz mi běhal po zádech a já měla pocit, že se mi hlava rozskočí. Děkuju vám kamarádi a za rok snad nashledanou v Hodoníně při dalším šachovém klání, kdy všichni budete mít důvod se mě u šachovnice bát!