Co mi uplynulý rok vzal...
Loňský rok mi vzal víru v dobré lidi a přinesl mi neschopnost věřit komukoliv, cokoliv.
Byla jsem sedmnáct roků v plném invalidním důchodu. Po celou tuto dobu jsem žila v nevědomosti a naivitě. Ani jsem nepomyslela, že bych právě já mohla být terčem takovým lidem, jaké znám pouze z televize. Často jsem se rouhala a nahlas říkala, že jsem za celou dobu mé nemoci nepotkala nikoho špatného, kdo by mi ublížil. Jo, dnes už vím, že taková slova se nemají vypouštět z pusy.
Jakým lidem? Jakéže lidi jsem to nepotkala? Zkusím začít jinak. Po sedmnácti letech mi odebral jeden moudrý posudkář plný invalidní důchod. Asi usoudil, že za tu dobu se můj zdravotní stav natolik zlepšil, že bych mohla začít téměř v padesáti letech pracovat. Zaevidovala jsem se na úřadu práce. Styděla se. Návštěvy pracáku pro mě byly stresující. Měla jsem pocit, že na mě pracovníci koukají jako na simulanta, na kterého konečně došla řada. Zdálo se mi, že mě staví na stejnou kolej, jako nezaměstnané, kteří třeba nepracují proto, že se jim nechce a nebo berou takové sociální dávky, že se jim pracovat nevyplatí. Já ovšem žádné dávky nepobírala, protože mám manžela, který je dle zákonů povinen se o mě postarat. Manžel mě opravdu po celý život opečovává. Ale copak naši zákonodárci vidí do mé hlavy? Jak to pro mě není jednoduché, viset manželovi na krku? Chtěla jsem pracovat, ale na žádnou práci jsem si netroufla.
Opět jsem měla v životě štěstí. Pomohli mi lidé, kterých si nesmírně vážím právě proto, že mi v dané chvíli podali pomocnou ruku. A právě tady začal rok 2008. V lednu jsem po absolvování rekvalifikačního kurzu nastoupila po sedmnácti a půl roce do práce a věřila, že se již nikdy do evidence úřadu práce nedostanu.
Uplynulo pár měsíců a já zjistila, že nasazenému pracovnímu tempu nestačím. Dozvěděla jsem se, že moje pracovní náplň je nepatrná a vše, co dělám navíc, dělám o své vlastní dobré vůli. Dala jsem výpověď. Dlouho jsem o ní přemýšlela. Trápilo mě to. Byla jsem vyzvaná, abych řekla, poradila, nenechala na holičkách. A prý na druhou stranu, když povím, třeba i mně pak bude líp. No to jsem si tedy naskočila. Byla jsem vyzvaná dát jednu zprava, zleva - vycinkat. Byla mi položená otázka: "Stojím ti vůbec za to? Doufám, že ano." Právě tomuto já říkám manipulátorství. Srdcervoucími slovy navodit pocit viny.
Asertivita? Drzost? Asi to mám pomotané. Bylo mi přisouzeno, že vše dělám s úmyslem, že mám v hlavě jasno. Nejsem mstivá. Snažím se svoje problémy řešit sama. Na povrch začal vylézat jeden nesmysl za druhým.
Loňský rok mě stál deset let života. Budu mít ještě chuť si z tohoto roku vzít ponaučení?