"Štefi, jakou máš náladu?" "Dobrou, proč?"
Je to pár minut, co jsem se rozloučila s kamarádama, kteří za mnou přijeli oslavit moje narozeniny. Sešli jsme se na tři dny a připomněli si narozky Štefinky a moje. Spolu máme letos rovných sto roků.
Kamarádi přijeli do téměř „suchého města“. Velké překvapení nás čekalo ve středu, kdy celý den vydatně padal sníh a nasněžilo ho tolik, že byli zaskočeni cestáři a kdo ví kdo ještě. Kolem paneláků, na chodnících, které patří městu, jsou na klaccích zapíchány krásně vyhotovené cedulky – tento chodník se v zimě neudržuje. Je to omluvenka města, které přenáší úklid chodníků na občany. Někdo před svým domem uklidí, jiný ne. No jo, ale kamarádka Štefi, která za mnou přijela, je vozíčkářka. Sníh jsme vyřešili tak, že jsme všichni zůstali doma. Zásoby jídla a pití byly dostatečné a telefonicky jsme si objednali dovoz pizzy domů. Do noci jsme hráli „Člověče nezlob se“ a poslouchali staré kazety s písničkama. Několikrát dokola jsme přehrávali vánoční koledy, které nám navozovaly přicházející vánoční čas.
No jo, ale všechno krásné jednou skončí. Ve čtvrtek po poledni se kamarádi chystali odjet domů. S předstihem jsme vyjeli z bytu. První překážka. Jak se bez újmy na zdraví dostat z paneláku? Plocha z vchodových dveří určená pro kočárky je z takových dlaždic, které příšerně kloužou, jestliže nejsou suché. Tudy se z paneláku nedostaneme. Tak jsme Štefi třepali jinou, „schodovou“ cestou. Dostali jsme se před panelák. Další překážka. Neodmetený chodník, ale jen prošlápnutá úzká cestička. Dostala jsem instrukce, jak mám s vozíčkem v tom sněhu nakládat. No fuška to byla. I tímto úskalím jsme prošli a ocitli se na autobusové zastávce Prostějov – Brněnská ulice, kde jsme měli dostatek času na vyčkání našeho spoje číslo 780960 13 směr Brno. Než jsme se našeho autobusu dočkali, na zastávce zastavily tři autobusy, jedoucí jiným směrem. Každý z nich zastavil pěkně u chodníku, aby cestující mohli v tomto sněhovém nečase pohodlně nastoupit. Nevím jak Štefi s kamarády, ale já byla dost nervózní a měla jsem důvod. Přijel náš spoj, směr Brno. Postarší řidič, očividně klidný, pohodový a s dobrou náladou. Autobus zastavil asi metr od chodníku a tudíž moje kamarádka Štefi neměla šanci do autobusu nastoupit. Vždycky sleze z vozíčku a pomocí berliček vyleze pracně do autobusu. Vozíček pak složím a s pomocí pana řidiče jej zasunu do prostoru určeného pro zavazadla. Řidič byl v klidu, nenabídl pomoc, řešení. Jen po chvilce řekl, ať si Štefi na vozíčku nastoupí zadními dveřmi a usmíval se jak jeliman. Ovšem to neměnilo nic na tom, že i zadní dveře, které otevřel, byly metr od chodníku. Navíc byly úzké, takže v tomto zimním období, kdy lidé mají na sobě silné zimní bundy, byl problém drobnou Štefi na malém mechanickém vozíčku do autobusu vůbec nasoukat. Autobus byl plný lidí. Poprosila jsem, zda-li by nám mladí kluci pomohli. Pomohl jeden. To bylo málo. Museli jsme vozíček přenést přes ten marast venku. Poprosila jsem znovu, přišel ještě jeden mladík, ovšem i to bylo málo. Bořili jsme se ve sněhu a potřebovali jsme jistotu, že nám vozíček nesklouzne na schodech. Poprosila jsem potřetí. Mladí kluci, kterým jsem koukala do očí se jen dívali, usmívali, kroutili hlavou a nepomohli. Přiskočila jedna starší paní. Štefi byla v autobuse a v pořádku. Koupit jízdenku. Upalovala jsem k panu řidiči s průkazkou ZTP/P. Pravděpodobně něco takového viděl prvně v životě, ale o tom už nechci psát.
Autobus odjel a já si nahlas na zastávce povídala. Tak mi bylo s kamarádama tři dny dobře. Sedím tu u počítače a píšu. Kamarádi ještě nejsou doma. Vím to. Slíbili, že pak zavolají, jak dojeli. Jsem smutná. Nevím, budu-li mít odvahu je příště na návštěvu pozvat. Ach jo.
Ještě než dojeli do Brna, tak jsem jim volala. Nervózní, jak dojedou. Ptala jsem se Štefi, jakou má náladu. Já byla zamračená, naštvaná, roztřesená. Štefi mi odpověděla do telefonu: „Dobrou, proč?“