Odpuštění?
Došla jsem za maminkou na Silvestra odpoledne. Bylo mi do breku, ostatně jako každý den. Maminka měla v ruce jehlu, patrně na výživu. Oči přivřené. Tiše dýchala. Cítila jsem se tak bezmocně, že jsem se rozplakala nahlas. Prosila jsem maminku za odpouštění, že jsem se o ni nedokázala postarat doma. Tak moc je mi to líto a budu s tím muset dožít. Maminka se znatelně pousmála. Zdravý koutek pusinky se pohnul směrem nahoru. Maminka se usmála tiše, já nahlas. Obejmula jsem ji plačíc a děkovala, že se na mě nezlobí.
Ať už to bylo jakkoliv, já to tak viděla a cítila. Bylo to osvobozující a mamince moc děkuju. Celý měsíc, co jsem za ní chodila, co byla nemocná jsem cítila převelikou vinu, že se o ni nedokážu postarat. I jsem si namluvila, že ona se na mě zlobí, že se na mě nedívá.
Pak jsem si zas, na uklidnění, říkala, že to není možné, že mě měla celý život moc ráda a že přeci není možné, aby se na mě před koncem života hněvala. Tolik se mi toho honilo a honí hlavou. Tak je to těžké pro mě. Mami, mami...
