Neurologie
Maminku přeložili na neurologii. Nechala jsem si zavolat její ošetřující lékařku. Opět žena a zase jiná. Mladá, s úsměvem na rtech. Po dvou dnech na neurologii mi řekla, že léčba ukončena. Vyvalila jsem oči. Žádná rehabilitace. Vezměte si maminku domů. Blíží se Vánoce, i zdravotnický personál si chce užít svátků.
Maminka, naprostý léžák.
A tady jsem udělala největší hřích ve svém životě. Provinění se nezbavím do konce svého života. Lékařce jsem řekla, že si maminku domů nevezmu, že si na ni netroufám. Naléhala na mě i druhý den, zda-li jsem si to nerozmyslela. Zažívala jsem psycho. Ve dne v noci, stále dokola se mi honily myšlenky. Nespala jsem, plakala jsem.
Špatně se mi to píše. Nemůžu najít vhodná slova. Nechali mi maminku na neurologii asi deset dní.
Maminka nemluvila. Denně jsem ji trošilinku přikrmovala, pila slámkou. Nahlas jsem jí říkala to, zač jsem se styděla. Že jí vyřizuju domov pro seniory, kam si přála jít, až nebude moci se o sebe starat, že zatím jí dají na LDN. Nevím, zda-li toto vnímala, ale měla jsem pocit, že od té doby se na mě nepodívala. Když náhodou, při odchodu, jsem její pohled zachytila, byl hrozný. Hrozný pohled. Chladný, zlý. Brečím, kdykoliv si na toto vzpomenu.
