Musela jsem se zasmát
Za maminkou chodilo i moje děcko. Byl to jediný maminčin vnuk. Na toho se maminka dívávala. Nespustila z něj oči. Bylo to dojemné. Koukala na něj krásně a já si toho užívala, ten pohled na mou maminku a mého syna. Na syna jsem pomrkávala, ať se na babičkou koukne. On se usmál, babičku pohladil a ona koukala a koukala. Jednou, když si ode mě maminka nechtěla vzít jogurt, který jsem jí přinesla, strčila jsem ho synovi do ruky, aby babičku krmil. A ona snědla vše a celou dobu se na vnuka dívala. Pusinku otvírala, jako ptáček zobáček, když čeká na potravu.
A tak jsem se zasmála. Nedokázala jsem si ovšem v hlavě srovnat, cože to vlastně znamená. Tak mi přišlo na um, že se na mě maminka zlobí. Opět jsem plakala celou noc.
Bylo to poslední maminčino jídlo, které jsem ji viděla přijmout.
