Moje zlatá maminka
Maminka přežila Vánoce i Silvestra. Nechtěla nám pokazit svátky a tak bojovala do 2. ledna.
Volal mi bratr, abych se pro něho o půl čtvrté stavila autem, že pojede se mnou za maminkou. Slíbila jsem mu to, ale byla nesvá. Chodívala jsem do nemocnice na třetí hodinu a teď mám jet na půl čtvrtou!! Poprosila jsem manžela a ten pro bratra zajel. Já šla za maminkou tak, jak jsem byla zvyklá a maminka mě určitě čekala - na třetí hodinu.
Pokaždé, když jsem vešla do neútulné místnosti, jsem nahlas pozdravila, šla k maminčině posteli u okna, studenou rukou jsem ji jemně pohladila, vyslíkla se, podala si židličku a koukala, kde je co nového, jiného, jestli můžu něco umýt, přesunout. Maminka ležela obzvlášť tiše a klidně. Bylo čtvrt na čtyři, když maminka vydechla naposledy. Zřetelně jsem viděla a slyšela její výdech. Ticho najednou nastalo. I mě zalila taková pohoda. Zůstala jsem sedět, maminku držela za ruku a hladila jí bělostné vlásky. Za chvilku došel můj manžel s bratrem. Ukázala jsem jim, ať jsou tiše, že maminka odešla a poprosila jsem je, aby otevřeli obrovské nemocniční okno. Dušička maminky mohla ven. Bylo mi tak dobře. Najednou ze mě cosi spadlo a nastal klid v mé duši. Obrovský, nepopsatelný klid. Koukala jsem, jak z maminčiných žilek na ručkách, odchází barva. Pořád jsem sledovala její hruď, nedýchá-li přeci ještě. Ruka, kterou jsem stále držela pod peřinou, aby byla teplá, chladla. I špičatý nosík, měla najednou studený. Seděli jsme tak s maminkou až do doby, než ji přišli přebalovat...
