LDN
I můj táta ležel pár dní na LDN. To když v nemocnici spadl z postele, zlomil si krček, tak ho tam dali na pár dní, jako na rehabilitaci. Bylo mu tenkrát šedesát roků. Plakal, abychom si ho vzali domů. Měl proleženinu kotníku až na kost. Tenkrát to šlo, vzít si ho. Krom nohy byl "soběstačný", spolupracoval. Pořídila se mu "kadibudka" a on už se rehabilitoval sám.
Maminka věděla, že LDN je bubák. Hrozný bubák. Konečná. Ona to musela vědět a já dopustila, aby ji tam dali.
Bylo pondělí, tuším 18. prosince. Volala mi ta usměvavá ošetřující lékařka mé maminky. Představila jsem se. Ona: "Vy jste dcera paní Láníkové?" Byly to nekonečné vteřiny, nekonečné. Čekala jsem, že mi volají, že už maminka není. Ano, ano, jsem dcera, jsem. A tak jsem se dozvěděla, že maminku přesunuli na LDN.