Jen smutek
Maminka se den za dnem horšila. Chodila jsem za ní denně. Celé hodiny jsem seděla u její postele. Někdy ji "vyvezla" do polohy skorosedě. To jsem si pak položila hlavu k její, na polštář. Poslouchala srdcervoucí písničky na Šlágru, sebetýrala se, držela maminku za ruku a vzpomínala.
Vzpomínala na to, jak maminka byla mladá, jak nám chystávala Vánoce. Jak jsem s bráchou strojila stromeček, jak si táta rozřízl nohu, když dával stromeček do stojanu, jak zlomil nůž, když zabíjel kapra, jak si babička přidávala řízky z kapra, jak jí to jídlo dlouho trvalo a my se nemohli dočkat dárků.
Maminka už opět neměla zuby. Slámkou už se nedokázala napít. S hrůzou jsem sledovala sestřičku, jak maminku "topí" čajem. Jak maminka jemně kašle, jak čaj teče všude. Jídlo, co jsem jí nosila - rozmixované, to snědla tak tři malé lžičky a dalo to moc práce. Ani jednou se na mě nepodívala. Koukala směrem z okna ven. Žádný úsměv, žádná reakce.
